Proč mě baví blogovat

"Co děláš pořád na tom počítači?"
"Píšu na blog."
"A to tě to jako pořád baví psát?"
"No, baví."
"A co tě na tom tak baví?"
"Já vlastně ani nevím"

Nad tímto rozhovorem jsem později přemýšlela. Proč mě vlastně tak baví blogování? Je jasné, že mě to baví, jinak bych toho asi dávno nechala, ale co mě na tom baví? Přemýšlela jsem a přemýšlela a možná i něco vymyslela.

O mé postupné cestě ke psaní, kde jsem se zmínila i o blogu, jsem tu už jednou psala. Důvodů proč psát by se dalo najít spousta, ale o těch dneska uvažovat nebudu. Kdyby mě ale prostě jen bavilo psát, vystačím si s deníkem nebo si budu psát povídky do šuplíky. Nebo rovnou začnu s nějakou knihou. Na co to strkat na internet? Blogování je totiž velmi specifická oblast psaní. Nejen tím, že nepíšete jen pro sebe. To je i psaní knížky, časopisu nebo novin. Blogování je zvláštní svou komunikací se čtenáři.

Vím, že se říká, blog si pište proto, že vás to baví, ne proto, aby jste měli hodně čtenářů, a tak dále a tak dále. Blbost. Jasně, musí mě to bavit a  někdy je možná lepší mít pár věrných čtenářů a psát si co chcete. Než jich mít stovky a psát podle nich, ale ... Blog se píše pro odezvu čtenářů. Když mě odezva nezajímá, nemusím mít blog, stačí mi sešit. Pokud nechci psát v ruce, můžu si svoje myšlenky ukládat do složky v počítači. Možností je spousta. Když ale napíšete text, aby si ho mohl přečíst kdokoliv, a nikdo si ho nepřečte, za chvíli vás to přestane bavit.

Takže bloguju kvůli odezvě čtenářů? Asi ano. Potěší mě, když vím, že moje více či méně smysluplné články někdo čte a když si navíc někdo dá práci s tím, že mi pod článek napíše nějaký komentář, potěší mě to dvojnásob. S každým novým čtenářem mám mnohem větší chuť psát dál.

Mám radost, že někomu se moje články líbí natolik, že mu nestačí prohlídnout jen ty, které už jsou na blogu zveřejněné, ale chce si přečíst i ty, které teprve napíšu. Že mě někdo sleduje ať už přes GFC nebo přes bloglovin, aby mu můj článek neunikl. Že se někdo na můj článek těší a třeba ho i pobaví.

Internet má navíc tu výhodu, že si vaše texty přečte člověk, kterého dané téma vážně zajímá. Jeden příklad za všechny. Kdo má ve svém okolí lidi, se kterými může opravdu dopodrobna probrat klady a zápory knížky, kterou zrovna přečetl? Někoho, kdo danou knížku četl? Tím ale nechci říct, že znám jen samé nečtenáře. Vůbec ne. Mám mezi přáteli větší i menší knihomoly. Někteří čtou skoro tak hodně jako já a skoro stejné knihy. Potíž nastává v tom slůvku skoro. Kdybych jim měla sdělovat reakce na knížky ve stejném rozsahu, jako píšu recenze, tak by asi rádi nebyli.

Díky blogu, by se vlastně dalo říct, mnohem méně otravuji mé kamarády se všemi různými, ale bezesporu úžasnými, názory a myšlenkami. Ne že by se jich zbavily úplně, to ne, ale je jich mnohem méně. Což je určitě velké plus mého blogování pro ostatní kolem mě. Ale upřímně? Vůbec se jim nedivím, já bych sama sebe taky nevydržela celý den poslouchat. A tak po týdnu bych si hodně lezla na nervy. Na blogu si toho ale každý může přečíst tolik, kolik bude chtít. Nadávkovat si množství mých slov podle sebe.

Asi nebudou všichni blogovat ze stejného důvodu. Například smysl ryze deníčkových blogů by mě hodně zajímal. (Ale vážně, já to prostě nechápu.) Někdo může blogovat jen kvůli spolupráci a výdělku. Někdo se chce stát děsně slavným. A tak dále a tak dále. Nicméně já to vidím takhle.

Otázka pro blogery. Co tak baví na blogování vás?